Sázka na budoucnost
V hospodářství Jean-Luca Didiera se všechno točí kolem jednoho cíle: radikálně snížit výrobní náklady. Klíčovým strojem je zde od roku 2005 HORSCH Sprinter ST. „To nebylo předem vůbec jasné. Byl jsem velmi skeptický,“ říká zemědělec. V rozhovoru pro terraHORSCH popisuje svůj přístup.
Jean-Luc Didier má své hospodářství ve francouzském departmentu Haute-Marne. Zemědělství pojímá zcela pragmaticky. Pracuje metodami, které pro svůj podnik považuje za nejlepší – aniž by dogmaticky trval na tom, co je jediné správné. Jeho individuální systém vychází z vlastních pokusů a nedá se vždy přenést dál; především ne na půdy s vysokým potenciálem.
Hospodářství má dva statky vzdálené od sebe 50 km. Klimatické podmínky jsou na nich podobné. Na obou místech má k dispozici obilná sila a sklady pro volně ložený materiál. Některé lány jsou od sebe pěkně daleko. Půdy na obou statcích se však zásadně liší. 65 % ploch se nachází na náhorní plošině Barrois, více či méně kamenité. Hloubka půdy se pohybuje od 10 do 30 cm a podíl kamenů může občas činit víc než 50 %. 25 % jsou vysušené, hydromorfní jílovité půdy a zbývajících 10 % jsou zdravé, prašné jílovité půdy. Některé obsahují částečně až 60 % jílu, jiné jsou velmi kamenité. Co se srážek týče, rozdíly mezi oběma stanovišti činí až 200 mm. Průměrné srážky činí 950 mm ročně a spadnou převážně na podzim a v zimě. Jean-Luc Didier není jen zemědělec, ale poskytuje také služby jiným zemědělským podnikům.
„Moje podmínky jsou všechno jiné než ideální,“ říká Jean-Luc Didier. „Zejména protože některé pozemky jsou velmi příkré (s výškovým rozdílem až 100 metrů) a protože opakující se nepředvídatelné klimatické jevy v poslední letech výrazně ovlivňují výnosy a kvalitu produktů. Abyste si udělali hrubý obrázek: Ve Francii jsme v roce 2019 měli nejdříve tři měsíce trvající sucho. Podzim pak byl extrémně mokrý: 392 mm za tři měsíce!“
Reorganizace
Jean-Luc Didier převzal provoz v roce 1995. Kvůli množství kamenů, jílovitým půdám a kvůli efektivitě práce se tam už 49 let, tedy od roku 1971, pracovalo bezorebně, výhradně s přímým výsevem. V roce 2005 zvětšil rozlohu svých pozemků o 75 %. Aby to bylo rentabilní, musel reorganizovat strojový park. „Mnoho typů strojů jsme tehdy měli dvakrát, např. rotační brány se záběrem čtyři a šest metrů a secí stroj s pracovním záběrem šest a osm metrů – celkem tedy čtyři secí stroje. Bylo jasné, že tam mohu ušetřit. Prodal jsem tedy 34 strojů a pořídil 17 částečně použitých strojů.“
V tu dobu hospodář sázel ještě na intenzivní zemědělství a pěstoval plodiny, které byly pro region typické: řepku, ozimý ječmen, ozimou pšenici. Musel si náklady na stroje přesně spočítat, aby se vyhnul zbytečným investicím – ale také, aby se nesnížila kvalita setby.
„Hledal jsem šestimetrový secí stroj, který bude dobře pracovat na různých půdách – rychle a bez neustálé změny nastavení. Musel taky zvládnout práci čtyř strojů, co se kvality a univerzálnosti týče, a přitom zaručovat stejnou kvalitu uložení osiva do hydromorfních půd jako rotační brány. Samozřejmě jsem se v žádném případě nechtěl smířit s poklesem výnosu. A v neposlední řadě měly být provozní náklady podobné jako u našeho starého secího stroje Nodet. V té době však nebyl na trhu žádný secí stroj, který by splňoval všechny moje požadavky.
V roce 2005 jsem ještě nebyl zákazníkem firmy HORSCH. O frézu jsem neměl zájem. Připadala mi příliš komplikovaná. Díval jsem se na ni jako na žrouta energie bez dostatečného výkonu. Nebyl jsem ani příznivcem Airseeder CO, připadalo mi tehdy, že ten koncept neslibuje úspěch. Radličkové secí stroje se mi sice zdály dobré, ale u Airseederu byly namontovány na dvojité pružině s příliš mnoha pohyblivými součástmi. Když přišel na trh Sprinter ST, dokázal splnit alespoň jeden z mých požadavků: udržet pořizovací a provozní náklady co nejnižší, především díky systému FlexGrip. Přesto jsem nebyl úplně přesvědčený. Když mi ale Michael Horsch řekl, že se hodně Airseederů CO prodalo do Velké Británie a že tam zákazníci dosáhli výnosů pšenice 100 metrických centů, bylo rozhodnutí snadné. Můj systém hospodaření se tím zcela změnil. S novým strojovým parkem potřebuji jen 1,9 PS na hektar (včetně postřiku) – a to přestože se lány nachází daleko od sebe a jsou zde příkré svahy.“
Pochybnosti o univerzálnosti stroje Sprinter
Změna systému obdělávání a strojového parku byla pro Jeana Luca Didiera nejdříve cestou do neznáma. „Byl jsem skeptický, protože jsem musel nahradit secí stroj s rotačními branami, který byl pro mě vždycky řešením, když už nic jiného nefungovalo. Dalo se jím set i za mimořádně náročných podmínek. A tak jsem si tento svůj čtyřmetrový stroj z opatrnosti ještě rok ponechal – jen tak pro případ.“ Didier rád vypráví tento vtip: „Jednou jsem začátkem listopadu sel pšenici po slunečnici. Za velkého mokra. Období, kdy nepršelo, bylo jen velmi krátké. Abych mohl set traktorem s dvojitými koly, zvedl jsem přední část secího stroje, aby traktor nezačal ve stoupáních klouzat. Udržoval jsem pracovní rychlost 15 km/h. Konec konců jsem musel oset 60 hektarů za den! Pak, když pšenice vzešla a zejména pak při sklizni, jsem si všiml, že práce byla naprosto stejná jako ta s kombinací rotačních bran a secího stroje.
Taky jsem zjistil, že když se u Sprinteru udržuje vysoká rychlost a země se narušuje konstantě, neutužuje se půda ve výsevním řádku a zlepšuje se propustnost řádku pro vodu a absorpce vlhkosti rostlinami. Tak jsem prodal i poslední rotační brány, které jsem v hospodářství měl.“
Ekonomický secí stroj
„Sprinter ST je velmi ekonomický – z několika důvodů. Zaprvé je to radličkový secí stroj. Jsem toho názoru, že se radlička neopotřebovává tak rychle jako disky. Radličky jsou pevné a tím méně náchylné k opotřebení. A kola nových modelů jsou dostatečně velká, aby nesla podvozek, není nutné je tedy měnit.
U prvního modelu jsem kluznou desku radličky Duett měnil teprve po 6 000 hektarech. A u nových modelů jsem musel změnit jen úhel nastavení radličky, radličku samotnou vůbec ne.
Teď už mám třetí Sprinter. První jsem prodal, protože jsem chtěl dvoukomorový zásobník a abych dodržel pravidla silničního provozu, druhý, abych splnil normy pro brzdění a kvůli jediné nevýhodě secího stroje: potřebě tahové síly. Můj dnešní Sprinter má o dvě radličky méně – to je důležitý faktor pro snížení potřeby tahové síly. Průměrná spotřeba se dnes při setí s radličkou Duett pohybuje okolo 7 litrů nafty na hektar,“ říká Jean Luc Didier.
Kvůli novým předpisům pro setbu byly radličky Duett nahrazeny užšími radličkami, které přeskupují méně zeminy, a proto je tah lehčí.
Kromě čistě technického aspektu, kdy je stroj z hlediska údržby a spotřeby paliva tak úsporný, má Sprinter i další výhody, co se potřeby pracovního času a logistiky týče. „Stroj se dá snadno nastavit a je robustní, proto ho dokážou snadno ovládat i sezónní pracovníci. Pro nastavení sklonu stroje a hloubky setí se musí jen vložit hloubkové dorazy.“ A díky dodržení předepsaných rozměrů pro přepravu po silnici se u větších vzdáleností šetří čas. Není zapotřebí vozidlo, které by jelo před ním, ani další pracovník. Velký zásobník o objemu 5 000 litrů snižuje počet přejezdů na statek a zpět. „Museli jsme proto přeorganizovat pracovní dobu. Teď dokážeme oset větší plochu s méně stroji a méně pracovníky. U našeho Sprinteru velmi oceňuji také velkoryse dimenzovaná kola,“ říká Didier.
Nové otázky
Tehdy byl hlavní důvod pro použití Sprinteru jednoduchý: urovnané, utužené seťové lůžko. Dnes se řeší zcela nová problematika: Stroj musí umět pracovat i mezi zbytky rostlin a u meziplodin.
„Už pět let je mi jasné, že je naše povolání vnímáno jinak. Je na nás vyvíjen velký společenský tlak, dostáváme stále nová ekologická doporučení a stojíme před dalšími problémy, jako je např. znečištění půdy, škodlivý hmyz a zákaz určitých účinných látek, aniž by byly dostupné alternativy. Sem patří například glyfosát. Před rokem či dvěma jsem byl ještě přesvědčený, že bude v konzervativním zemědělství nadále tolerován. I když jen do té doby, než bude k dispozici jiná účinná látka. Existuje tedy spousta faktorů, které ovlivnily mé rozhodnutí ohledně nových produkčních systémů a vedly k tomu, abych se vydal novým směrem. V naší krajině, v našich klimatických podmínkách a při extrémně suchých půdách směřujeme, podle mě, k extenzivnímu zemědělství. A to je model, pro který jsem se nakonec rozhodl.“
Podle Jean-Luca Didiera to předpokládá také pěstování „exotických“ plodin: „Sice se do našich půdních a klimatických podmínek vždycky nehodí, ale při extenzivnějším konceptu jsou nepostradatelné. Hrách není uzpůsoben pro kamenité půdy. Oves, len a slunečnice reagují velmi citlivě na sucho. Kukuřice nemá ráda kameny nebo stojatou vodu na jaře a na podzim. Sója nesnáší sucho v létě a dá se sklízet teprve pozdě na podzim. Ale každá rostlina hraje v ‚hygieně‘ polí a rovnováze půd určitou roli. Řepka se dá dále pěstovat, i když je to vlastně intenzivní plodina. Ale musí být součástí širokého osevního postupu, který obsahuje jarní plodiny. Já aktuálně pěstuji řepku, sóju, letní hrách, len olejnatý, slunečnici, ozimou a letní pšenici, ozimý a letní ječmen. V budoucnu bude nutné nějaké peníze u jednotlivých plodin oželet – především u výnosů, které se pak ale prostřednictvím všech článků osevního postupu zase vrátí.“
Extenzivní způsob hospodaření je tak logickým vyústěním pro zemědělce, jehož zemědělský koncept cílí na drastické snížení nákladů. Protože výnosy už dosáhly horní hranice a nejsou tak hlavním faktorem ekonomičnosti provozu – aktuálně s výjimkou bio provozů. Jediným prostředkem, kterým se dá provozní výsledek ještě ovlivnit, jsou výrobní náklady. „Při extrémním počasí bude stále obtížnější dosahovat vysokých výnosů. Když několikrát zažijete obtížné roky, musíte si všechno znovu promyslet. Také co se použití postřikových látek týče, jsme ve slepé uličce. Jsme nuceni je omezovat. Proto bych chtěl, aby byla moje pole zdravá, aniž bych byl závislý na herbicidech. Hospodaření se širokým osevním postupem a postupnou mineralizací nebo přímým výsevem je podle mě na našich vápenatých jílovitých půdách s tak malým potenciálem tím nejlepším řešením.“
Sprinter ST v extenzivním systému
Jean-Luc Didier aktivně pracuje s meziplodinami a zeleným hnojením. Sází na rostliny bohaté na bílkoviny, vikev huňatou, hořčici habešskou a svazenku, a při problémech se strukturou půdy na bob obecný.
„Plodiny se po výmlatu vysejí pomocí Sprinteru ST – přímo do strniště. Především u velmi kamenitých půd. Proto jsem investoval do nové úzké radličky se dvěma otvory nad sebou. Menší zrna se neukládají tak hluboko jako zrna o větším průměru, např. bob obecný. Při setí ukládám zrna s roztečí 28 cm. V letech 2018 a 2019 jsme měli při setí naprosto neobvyklé podmínky: extrémní sucho v létě a velmi mokrý podzim. Co pak bylo ekonomické nebo ne, to bylo nepodstatné. Jednoduše bylo důležité jen to, abychom mohli vůbec zaset.“
„S mou konfigurací Sprinteru mohu set plodiny pro zelené hnojení, které obnoví rovnováhu půdy. Mé půdy jsou vlastně velmi bohaté na humus. Tím se zvyšují využitelné rezervy, avšak omezuje se účinnost některých kořenových herbicidů. Je-li obsah uhlíku příliš vysoký, není dostatek dusíku, který se pak musí dodávat. Což zajišťují rostliny pro zelené hnojení, které dodávají navíc cukr, jsou živinou pro bakterie a podporují také mineralizaci humusu a příslušné využití jarními plodinami.“
Jean-Luc Didier používá radličky i pro setbu řepky a má tak více tahové síly. Pro setí obilí je však vyměňuje. „Používám k tomu botku s otvory vedle sebe a jedním centrálním pro hnojivo. Je to stejný princip jako u radličky Duett, ale s tenčím, a ne tak hlubokým hrotem. Nepotřebuje tolik tahové síly, protože nahoru vynáší méně vlhké půdy. Ať se rozhodnete pro jakoukoliv techniku, každá má své výhody a nevýhody. V posledním jmenovaném případě je hlavním problémem to, že hnojivo se neukládá tak hluboko, a oba otvory pro setbu leží příliš blízko sebe. Cílem je přiblížit se přímému výsevu, aby se dalo vniknout do půdy co nejprecizněji, otočit co nejméně zeminy, udržet v půdě vlhkost a omezit růst plevele.“
Univerzální secí stroj
Navzdory některým počátečním problémům, které však bylo možné vyřešit s pomocí servisního týmu HORSCH, je Jean Luc Didier s koupí stroje velmi spokojený. „Během doby je to už třetí Sprinter ST.“ Tento secí stroj bude v budoucnu jediným secím strojem v hospodářství – na podmáčených i kamenitých půdách, za sucha s úzkými hroty a za vlhka se zasunutým pěchem. Sprinter funguje skvěle s hnojicí radličkou na povrchově urovnaných půdách, ale i s úzkými hroty pro narušení půdy. S úzkými hroty může Sprinter set i přímo do nakrátko zastřiženého strniště, aniž by slámu zatlačoval do půdy ve výsevním řádku a spotřebovával příliš paliva. Jean Luc Didier dodává: „Přál bych si, aby příští verze Sprinteru dokázala set i do vzrostlých rostlin pro zelené hnojení. Ve svém profesním životě jsem se vždy snažil věci měnit postupně, aniž bych kompletně zpochybnil zemědělský systém, který v minulosti prokázal nějakou svou silnou stránku. Právě vzhledem k masivním změnám, před kterými stojíme a které ještě přijdou, neusiluji o radikální přeměnu své techniky, ale o její konstantní vývoj. A to podle možností se stroji, které už v hospodářství jsou.“
Pozdně zrající odrůda pšenice byla kvůli silným dešťům zaseta na podzim 2019 strojem Sprinter až pozdě. Deště na konci dubna 2020 pak ale dokázala lépe využít, především co se příjmu dusíku týče. Tato odrůda přinesla výnos 8,1 tun na 87 hektarů, zatímco brzy zrající odrůda na ostatních plochách „jen“ 6,9 tun. 
V jeho extenzivním systému má každá rostlina v rámci hygieny polí a rovnováhy půd svůj úkol. Jean Luc Didier je toho názoru, že v budoucnu se výnos plodin o něco sníží, z finančního hlediska se to však vyrovná.