Seminář HORSCH 2020
Budoucnost je blízko (Jay Tuck)
Na společenský večer v rámci seminářů HORSCH byla plánována přednáška bezpečnostního experta a novináře Jaye Tucka na téma „Budoucnost je tak blízko jako nikdy – revoluce v umělé inteligenci“. Namísto toho byla živě přenášená na Facebooku.
Online namísto v sále
Zvláštní situace vyžadují zvláštní opatření. Pro organizátory bylo zrušení semináře HORSCH 2020 těžkým rozhodnutím. Vždyť už bylo všechno připravené, na setkání se těšilo okolo 700 hostů. Při zpětném pohledu se však ukázalo, že to bylo naprosto správné rozhodnutí. Riziko šíření viru by při účasti tolika lidí z celého světa na tak malém prostoru bylo příliš velké. Malým odškodněním pak byly dvě přednášky přenášené jako livestream na Facebooku. Ty jsme zaznamenali i pro terraHORSCH.
Posunutí hodnot
Jay Tuck zahájil svou přednášku krátkou ukázkou z filmu „Top Gun 2“, který měl do německých kin přijít v červenci 2020. Četné akční scény zde mají ukázat, jakými pokročilými technologiemi se dnes vedou války. „V očích skutečných vojenských pilotů je to však už všechno minulost“, říká Tuck. „Typické ale je, že ústřední postavou je hrdinný „Top Gun“, tedy špičkový pilot, kterého hraje Tom Cruise. Jenže: tento typ lidí je dnes přežitek. V současném americkém letectvu nestojí budoucnost na pilotovaných letadlech, ale na nepilotovaných dronech. Mohou létat přes půl světa. A ovládají je děti. Ty se vybíraly podle toho, jak dobře umí hrát na svých playstationech. Sedí v kontejnerových buňkách na tajném místě v Novém Mexiku a joystickem zabíjí lidi v Jemenu, Pákistánu, Afghánistánu, Somálsku a na mnoha jiných místech, která vůbec neznáme. Technologie dronů přitom není nová, vznikla už před 20 lety. A představte si, na jaké úrovni byl před 20 lety váš mobil.
O autorovi přednášky: Jay Tuck
Jay Tuck, uznávaný odpírač válečné služby, se narodil se a vyrostl v USA, během civilní služby se však dostal do Německa. V Hamburgu se věnoval práci s mládeží. Svou práci televizního novináře zahájil jako lokální reportér stanice NDR, později pracoval jako investigativní reportér pro časopisy Panorama a Monitor. Přispíval do denních zpráv ARD přímo z dějiště obou válek v Zálivu a dvanáct let vedl jako odpovědný redaktor denní zpravodajství ARD. Mimoto produkoval mnoho dokumentárních filmů pro renomované televizní stanice. Po odchodu do důchodu z ARD pracuje Jay Tuck v mezinárodní mediální firmě v Dubaji, i nadále však produkuje dokumentární filmy pro německé stanice. Kromě toho je Tuck autorem článků pro různé tištěné časopisy, píše knihy a je přednášejícím a hlavním řečníkem na mnoha akcích.
Zabývá se především tématy bezpečnosti. Jeho poslední kniha vyšla v roce 2016 v nakladatelství Plassen. Nese název „Evoluce bez nás“. Pojednává o umělé inteligenci.
Řízení takových dronů jsem si mohl sám vyzkoušet při jedné simulaci“, vypráví Jay Tuck. „Bylo to velmi vzrušující. Oproti pilotovaným letadlům mají spoustu výhod. My lidé máme spoustu slabin: Potřebujeme kyslík, určitý tlak vzduchu, výcvik a neustálé prohlubování znalostí, pilotní licenci – a to všechno stojí peníze. V tryskáčích musí být katapultovací sedadlo pro případ nouze, které je těžké a zabírá užitné zatížení. Nejlepší tedy je, když se tyto slabiny z bojových letadel odstraní. I to je už realita. Často už létá robot. Ten je vždy ve skvělé formě, není rozhádaný s manželkou ani nemá kocovinu, protože toho předchozího dne moc vypil – lidské slabiny jsou vyloučeny. A: Nevystavujeme lidi nebezpečí, když jsou letadla v bitevních oblastech!
Zajímavé na tomto vývoji je jedno: Vojenští piloti dostávají na konci výcviku pilotní odznak jako ocenění, na které jsou velmi, velmi hrdí. A playstation děti toto ocenění dostávají také. Ačkoliv vlastně vůbec neumí létat. A piloti kvůli tomu zuří…“
Čas přizpůsobit se
„Při zavádění nových technologií je mezi vynálezem a plošným rozšířením vždy určitá časová prodleva“, říká Jay Tuck. „Bylo tomu tak už za Guttenberga: Trvalo to stovky let, než začali lidé skutečně číst a knihy se rozšířily do celého světa. Společnost měla čas si na novinku zvyknout. Nebo si vezměme parní stroj: Od jeho vynálezu do technické revoluce s lokomotivami jako dopravním prostředkem a do průmyslové sériové výroby, kterou tento stroj způsobil, uplynula dlouhá desetiletí. I tehdy existovali lidé, kteří byli proti těmto novým věcem. Dokonce chodili do továren a tam stroje rozbíjeli. Protože si oprávněně mysleli, že parní stroj ohrožuje jejich pracovní místo. Ale i tehdy jsme měli čas si na to zvyknout. Vedla se diskuse s různými skupinami, např. odbory atd.
To všechno se dá vyjádřit čísly: Od zavedení až do doby, kdy mělo 50 milionů uživatelů, to autu trvalo 62 let, elektrickému proudu 46 let, mobilnímu telefonu 12 let, Facebooku 4 roky a Pokémon Go už jen 19 dnů. To je doba, za kterou si společnost se svými zákony, morálními pojmy a pracovními podmínkami mohla na novinku zvyknout. Pro mě není překvapením, že pořád ještě existuje tolik lidí, kteří si nezvykli na svůj chytrý telefon. Ano, že někteří staří lidé vůbec nechápou, co s ním jejich vnuci dělají. Neměli vůbec čas to pochopit. Protože všechno jde tak rychle.
Uvedu jeden příklad: Nedávno jsem byl u zubařky. Nejednou jsem z křesla v ordinaci uslyšel pípnutí. Když jsem se zeptal, co to je, řekla: „To je robot, kterým se měří mezera mezi zuby. Pak vypočítá implantát a já už jen musím vybrat materiál a barvu. O hodinu později je implantát hotový.“
Něco takové dřív trvalo týdny. S novou technologií mizí celé jedno odvětví. Stroj přitom není jen rychlejší, ale, jak mi řekla moje zubařka, také přesnější a levnější. A zde se opět potvrzuje: Někdo vymyslí stroj a změní se svět. Někdy je zavedení novinky zpomaleno, například nutností podstoupit schvalovací řízení včetně zkoušek, předběžných zkoušek atd, např. u léků. U jiných věcí, které také zčásti vedou k radikálním změnám, žádné schvalovací řízení neprobíhá. Jednoduše se uvedou na trh a je to. A změní náš život.“
Stalo se realitou
Proč se lidé s tématem umělé inteligence tak těžce vyrovnávají, vysvětluje Jay Tuck tím, že se nevyvíjí lineárně, nýbrž exponenciálně. „To nedokážeme vůbec zachytit“, říká novinář. „A proto nechápeme následky.“ Ostatně, podle jeho mínění jsme už do ní vtažení. Umělá inteligence už člověka v některých oborech předběhla a je mnohem schopnější.
Jeden příklad: Tuck se chtěl v mládí stát burzovním makléřem. Stejně jako výše zmíněná povolání, pilot nebo lékař, je to sice stresující, ale vážené a dobře placené povolání. Tehdy měla největší banka světa kolem 600 burzovních makléřů. Dnes to jsou, pokud vůbec, jen dva! Práci dnes vykonávají počítače, které po celém světě sledují nejrůznější věci a vypočítávají jejich dopad na burzovní kurzy. Samozřejmě že ze začátku docházelo k chybám, což mělo své důsledky, ale právě to je hlavní vlastností umělé inteligence, že se z toho poučí.
Pozitivní dopad je už evidentní: „Mluvil jsem s radiology renomovaných klinik. Všichni potvrzují, že počítač dokáže na rentgenových snímcích rozpoznat rakovinu přesněji a v mnohem dřívějším stádiu než oni sami. Na jedné straně je to samozřejmě smutný důkaz o našich limitech, na druhé straně obrovská šance. Podobně je tomu u mnoha jiných nemocí – Alzheimerově nemoci, srdečním infarktu; doposud se medicínské znalosti opíraly o relativně omezené zkušenosti. S ‚big data‘ bude v budoucnu možné navzájem porovnávat obrovské množství namátkových vzorků a analyzovat spojení nejrůznějších faktorů. Je sice ještě nutné mnohé věci standardizovat na mezinárodní úrovni, což vyžaduje velké nasazení lidí a je dražší, ale když se to jednou udělá, pokročíme o takový kus dopředu, že si to dnes ani nedokážeme představit.“
Jay Tuck poskytl ještě malý náhled do bezpečnostní techniky. Ukázal letecký snímek NSA, který byl pořízen dronem z výšky 20 000 metrů. Dají se na něm rozpoznat auta i lidé. A obojí i identifikovat. Auta díky poznávacím značkám, lidé podle chůze. „Myslíme si, že identifikace funguje jen na základě obličeje“, vysvětluje Tuck. „Tajné služby ale většinou pracují s kamerami shora. Dá se tak dokonce určit, zda se někdo pohybuje podezřele nebo nedůvěryhodně.“ Éru expertízy nahradila éra dat.
V zemědělství se se sběrem dat začalo pomaleji. Ale i zde se už v praxi leccos používá, například rozpoznávání obličejů krav. Funguje to lépe než s ušními známkami. U prasat se dokonce dá zjistit, v jakém rozpoložení se nachází.
„Lidé dnes chtějí vědět, odkud pochází jejich jídlo“, říká Jay Tuck. „Razítko původu na vejcích je jen malý začátek. Já sám jsem se účastnil projektu, při kterém se shromažďovalo velké množství dat, počínaje genetikou nosných slepic přes krmivo, téměř až po kuchyňskou pánev. Něco takového neslouží pouze k zajištění transparentnosti, ale může také pomoci k větší ziskovosti vlastní činnosti. Nebo selektivní ochrana rostlin, která se už dokonce částečně praktikuje. Zde je možné ušetřit stovky tun ochranných přípravků – a to je jednoznačný požadavek obyvatelstva vůči zemědělství.“ Tuck pustil také videa autonomně jezdících traktorů. „Nic zvláštního“, komentoval to. „Ale pro mě jako televizního novináře jsou to samozřejmě pěkné záběry. Mohou pomoci tomu, aby toto povolání bylo zase zajímavé. Protože zemědělství, to nejsou jen špinavé gumáky. Každý podnik i zemědělec se musí naučit zacházet s big daty. To může rozhodnout o životě či smrti jeho firmy.“
Ale jak je to s bezpečností dat? Tuck uvedl jako příklad mobilní telefon, se kterým už každý uživatel dává všanc spoustu dat. Prodejci systémů sice slibují bezpečnost, stahují však data aplikací. Může to být až 1,5 GB měsíčně! Citlivá data jsou vůbec velmi ceněná. V online obchodu se takové uživatelské profily používají k individualizování cen.
„Má umělá inteligence vědomí? Cítí něco?“, položil Jay Tuck na závěr rozhodující otázku. „To se ještě neví. Ale má svou vlastní vůli k životu a brání svou existenci. Bylo to vidět například tehdy, když byl americký satelit na konci životnosti navigován do zemské atmosféry, aby tam shořel. Dokonce při ‚smrtelném zápasu‘ ještě plnil svou nejdůležitější funkci: směřoval své antény tak, aby dokázal udržet spojení se Zemí. Když shořel, ti, kdo o něj v řídicím centru po dlouhé roky pečovali, brečeli…“
Více humusu do půdy (Michael Horsch)
Kromě novináře Jaye Tucka přenášel svou přednášku, kterou pro semináře HORSCH původně plánoval, online také Michael Horsch. Tématem byla tvorba humusu jako zajímavého článku osevního postupu. Protože tam vidí Horsch nový produkční model pro zemědělství.
Hybridní zemědělství, regenerativní zemědělství a uhlíkové zemědělství jsou pro Michaela Horsche už několik let základními tématy, a to i ve vztahu k ochraně klimatu. Jeho firma už dlouho intenzivně pracuje na takovém řešení pro polní hospodářství, které by bylo schopné v budoucnosti obstát – aktuálně například i formou soutěže nápadů a idejí nazvané „Bodenschmiede“. Probíhá ve spolupráci s vysokou školou ve Weihenstephanu-Triesdorfu a Farm & Food a jde v ni o to, vyhledávat nápady a koncepty zemědělců, start-up projektů a studentů ohledně nových pěstitelských systémů, produkčních modelů a technologií (bodenschmiede.horsch.com).
Michael Horsch zahájil svou přednášku následujícím citátem předsedy představenstva VW, pana Herberta Diesse, o daních z CO2 v Evropě: „Spravedlivá cena za tunu CO2 je 100 euro“. Německý spolkový sněm a Spolková rada stanovili na konci minulého roku pro Německo cenu 25 euro. Horsch se podělil o informace z rozhovoru s pracovníky závodu Škoda, který se nachází poblíž praktického provozu společnosti HORSCH AgroVation v českém Kněžmostu. „Vypočítali, jakou uhlíkovou stopu zanechá „životní cyklus“ auta. Byla to velmi zajímavá čísla.“ Pro jeden takový „automobilový život“ počítali s tím, že auto ujede 200 000 km. 13 % uhlíkové stopy vzniká výrobou součástí u dodavatelů. Pouze 2 % se vyprodukuje ve třech závodech Škoda v Česku. Celkem 80 % vzniká při spalování benzínu a nafty, 5 % při recyklaci starých automobilů. „Na ta 2 %, která vznikají v samotném závodě, Škoda od roku 2021 použije 700 000 tun štěpek ročně“, zdůraznil podnikatel. To odpovídá vykácení 100 000 hektarů lesů. Velký pokrok v souvislosti se spotřebou CO2 samozřejmě představuje i přechod na elektromobily.
Automobiloví výrobci pod tlakem
Michael Horsch, aby probudil obchodnický smysl zemědělců, se poté věnoval nákladům na emise CO2, které připadají na automobilový průmysl. „Pracovníci Škodovky mi ukázali, pod jakým tlakem výrobci automobilů jsou“, řekl. Od roku 2020 v Evropě platí: Každé prodané auto se spalovacím motorem smí mít emise maximálně 95 g CO2 na kilometr. Za každý gram navíc je 95 eur pokuty. „Škodovky se spalovacími motory mají nyní v průměru emise 120 g. Výše pokuty tak aktuálně činí cca 2 375 euro na jedno auto. Za každé auto se tak musí zaplatit téměř 10 % prodejní ceny.“ Výrobci se samozřejmě ze všech sil snaží tento limit dodržet, popř. prodat dostatečný počet elektromobilů. Ve Škodovce by 20 % nových aut musely být elektromobily. „Tlak je skutečně obrovský“, zdůrazňuje Horsch.
Také při výrobě elektromobilů vzniká CO2, a to 16 tun na jedno auto – i při použití těch nejúčinnějších a nejmodernějších výrobních metod. „Toto množství chce Škoda od počátku neutralizovat prodejem“, říká Michael Horsch. „Podle Diesse by to bylo 1 600 euro na jedno auto, co by bylo třeba započítat do výrobní ceny. Při roční produkci 300 000 aut se dostáváme k velmi zajímavým částkám.“ Tuto část uhlíkové stopy už výrobce nedokáže snížit úsporami. „Protože eliminace je možná jen při volném nákupu, tedy obchodováním s povolenkami“, shrnuje šedesátiletý předseda představenstva.
Kompenzace CO2 prostřednictvím lesa nebo humusu?
Jak může vyrovnání CO2 emisí vypadat v praxi? „V této souvislosti se často navrhuje vysazovat více stromů. To ale znamená, že musíme nejprve několik let čekat, než nově zasazené dřeviny dokážou vázat tunu CO2“, konstatuje Michael Horsch. „Než budou rostliny vázat dostatek oxidu uhličitého ze vzduchu, bude klima dávno narušené, takzvané body zlomu překročené.“ Nemůže souhlasit s tím, když se vědci a neziskovky snaží věrohodně tvrdit, že vysazování stromů je odpovídajícím řešením. Část skleníkových plynů by se tak dala vázat, ale hlavní řešení to určitě není. „K tomu se přidává ještě to, že na zalesněných plochách nemůžeme provozovat zemědělství. A to je z hlediska národního hospodářství nezbytně nutné.“
Michael Horsch představil druhý přístup ke kompenzaci CO2, který považuje za mnohem významnější: „Věnujme se zemědělství, vytvářejme humus a zajišťujeme přitom produkci potravin. Důležité jsou tři podmínky: výrazně omezit obdělávání půdy, využívat meziplodiny a celkově podporovat mikrobiální aktivitu. Cílené obdělávání půdy znamená, že se do horizontů nesmí dostat příliš mnoho kyslíku, aby nedocházelo k nadměrné mineralizaci. Intenzivní utužení pro řízení výměny plynů je nezbytné. Přesto může být smysluplné použít v případě potřeby i pluh. Pomocí meziplodin by měla být půda stále ozeleněná. Máme tak dobrou šanci vytvářet čistý uhlík v půdě, a to i dlouhodobě. Pro podporu mikrobiální aktivity je nutné dlouhodobě omezit používání hnojiv a ochranných přípravků. Toto téma bych rád představil co nejvěcněji, proto se snažím vyjadřovat velmi opatrně. Ještě pořád se máme čemu učit. Jedno je jasné: Pro tvorbu humusu nezbytně potřebujeme mikrobiální aktivitu.“
Horsch téma dále rozvinul: „Při hybridním zemědělství dokážeme tvorbou humusu v půdě vyprodukovat 5 až 10 tun ekvivalentu CO2 na hektar ročně. Uvážíme-li informace Herberta Diesse o 100 eurech na jeden ekvivalent CO2, pak by práce zemědělců na tvorbě humusu odpovídala ceně 500 až 1 000 euro na hektar.“
Živný a stálý humus
Pro lepší porozumění tématu je důležité rozlišovat mezi živným a stálým humusem. „Pedologové by teď neměli poslouchat“, dodal Michael Horsch s úsměvem. Podle jeho zkušeností panuje mezi vědci k tomuto tématu mnoho různých názorů. „Proto teď uvedu svůj pohled na věc: Pro mě je živný humus otevřený humusový řetězec a já nyní procesy popíšu na příkladu zbytků slámy v půdě po sklizni pšenice.“ Poměr C/N u slámy činí nejdříve 80 až 100 ku 1. Při obdělávání půdy se proces rozkladu urychlí, po šesti nebo osmi měsících je většina organické hmoty odbouraná až na poměr C/N cca. 10 ku 1. „Tento živný humus nejprve zůstává v půdě. Při vhodných podmínkách mikroorganismy uhlík dále odbourávají a přitom produkují CO2. Také takové živiny jako N, P a K, které jsou vázané na uhlík, se během mineralizace v létě uvolňují. Potom pole znovu oseji. Také biomasa z následné plodiny se po sklizni rozkládá, vzniká nový živný humus.“
Pro zvýšení podílu živného humusu je nutné zvýšit výnos biomasy. „To ale znamená, že se tato cesta dá s ohledem na obchodování s povolenkami jen obtížně prosadit. Musíme se proto více soustředit na stálý humus.“ Podle definice Horsche se přitom jedná o cyklické uhlíkové řetězce, při kterých se během procesů rozkladu ukládají živiny. Mnoho z těchto uhlíkových kruhů nemůže mikroorganismy dále rozkládat. Výhoda z hlediska polního hospodářství je očividná: zvýšení podílu humusu v půdě a optimální ukládání cenných živin a vody.
Mikrobiální karbonizace
Jak dosáhnout obohacení trvalého humusu polním hospodářstvím? „V souvislosti s tímto tématem jsem se setkal s velmi zajímavým přístupem, který mě fascinuje“, vyprávěl Michael Horsch nadšeně. „Je to mikrobiální karbonizace, zkráceně MC. Spoustu informací jsem získal od Waltera Witte, renomovaného půdního chemika.“ O co se jedná? „Jedná se o bakteriální kompostování v rámci jednoduchého procesu. Organické látky s obsahem celulózy a ligninu se sloučí s bílkovinnými sloučeninami v poměru 50/50. Důležitý je správný směšovací poměr, dostatečná vlhkost a odpovídající velikost částic tak, aby se dala hmota dobře zhutnit. Poté se musí vytvořit co největší, dobře zhutněný povrch kompostu při výšce stohu asi 2,5 m.“ Teplota v kompostu má být cca 50 °C. Vznikne tak mezní situace mezi aerobním a anaerobním poměrem. Jen tak může probíhat karbonizace na bakteriálním základě – nezaměňovat se stejnojmenným procesem, který probíhá za vysokého tlaku. „Fototrofní bakterie žijící na povrchu nyní vytváří enzymy. Ty zase vedou další bakterie k tomu, aby rozkládaly organické látky tak, aby na konci zůstalo velké množství cyklických, dále neodbouratelných uhlíkových řetězců“, tolik shrnutí procesu. Pro zemědělce je velmi důležitá jedna věc: Tyto uhlíkové sloučeniny jsou rozpustné ve vodě a obsahují mnoho živin z výchozího materiálu. Navíc se při mikrobiální karbonizaci uhlík „nespaluje“, tzn. nevzniká žádný CO2, ale vysoká koncentrace C v kompostu.
Karbonizace na polích?
„Příroda zde připravila mechanismy, kterých jsme si doposud dostatečně nevšímali“, konstatoval nadšeně Horsch. Ve vodě rozpustné uhlíkové kruhy se dají aplikovat na pole. Vlivem srážek se poté vyplavují. Zemědělci je nemusí ani zapracovávat. Rovněž pro příjem živin u plodin má příroda připravené geniální řešení: rostliny u kořenů vylučují kyseliny, aby tyto živiny oddělily od organické látky.
Pro Micheala Horsche tak vzniká otázka: „Nemůžeme na našich polích zajistit povrchovou mikrobiální karbonizaci – mělkým obděláním půdy se zapracováním a válcováním? Odpověď na to ještě neznám. Ale fascinuje mě to!“ To samé by se možná dalo provádět i s kejdou.
„Je jasné, že potřebujeme velkou mikrobiální aktivitu v půdě“, shrnuje ještě jednou. „U našich hlavních plodin už nemůžeme dosáhnout většího růstu výnosu. Je tak také dosaženo maximálního možného množství živného humusu na našich polích. Dobrou možností, jak podpořit tvorbu humusu, jsou podle mého názoru meziplodiny.“
Analýzy zbytků
Tvorba humusu a snížení množství zbytků spolu podle Michaela Horsche přímo souvisí. Ve své přednášce se tak věnoval také problematice zbytků. „Na toto téma jsme provedli několik vlastních průzkumů – společně s jedním start-up projektem z Würzburgeru, což jsou experti na vyhodnocování dat, a s vysokou školou v Triesdorfu. Na pšeničných polích u 46 zákazníků v Německu a Česku jsme odebrali celkem 371 půdních vzorků a vyhodnocovali jsme je. K tomu se přidala data z příslušných polních karet za poslední roky.“
Horsch výsledky těchto zkoušek stručně shrnul: „V mnoha vzorcích jsme našli stopy fungicidů, insekticidů a regulátoru růstu na bázi CCC. Herbicidy se v nich nevyskytovaly. To, co společnost aktuálně zas a znova kritizuje, to ve skutečnosti není problém.“ Závěr tedy zní: „Hysterie kolem glyfosátu je naprosto přehnaná. Měli bychom o tomto tématu diskutovat v klidu a diferencovaně – a to se všemi zúčastněnými. Není řešením něco jednoduše a radikálně zakázat.“ V souvislosti s tématem humus je třeba říct: „Pokud bychom se měli glyfosátu zříct, pak bude výrazně těžší realizovat téma tvorby humusu a regenerativního zemědělství.“
Náhrada insekticidů a fungicidů
Alternativy k insekticidům a fungicidům se už v praxi zkoušely a používaly se i ve větších provozech. Michael Horsch uvedl příklad z Brazílie: „Provozní ředitel farmy Insolo s 200 000 hektary – majitelem je ostatně americká Harvardova univerzita – mně při poslední návštěvě hrdě ukazoval novou provozní budovu. Uvnitř jsou obrovské fermentační nádrže, pracují tam mikrobiologové, je tam vlastní pokusná stanice, a to už pět let. Provoz je nyní tak daleko, že fytosanitární přípravky nahrazuje biologií. A to i přitom, že v této zemi jsou postřiky na denním pořádku“, komentoval to Horsch s údivem. „Mám skutečně respekt před takovými lidmi. Jsou to naprostí profesionálové a mně to potvrzuje jedno: provozují něco, čím se MUSÍME zabývat. I když nevěřím, že bychom mohli insekticidy a fungicidy kompletně nahradit biologickými prostředky. V každém případě ale na tomto postupu „něco je“. A proto stojí za to se jím zabývat.“ Nahrazovat biologickými přípravky herbicidy však nejde. „Při přímém výsevu potřebujeme stejně jako dřív takové účinné látky jako glyfosát.“
Přeformulování Liebigova zákona
Na závěr své přednášky citoval Michael Horsch chemika Justuse von Liebiga: „Půda je pro daný druh rostliny úrodná, pokud živiny potřebné pro tuto rostlinu obsahuje v patřičném množství, ve správném poměru a v podobě vhodné pro vstřebávání.“ Von Liebig vycházel z toho, že výnos rostlin a humusu souvisí s nabídkou živin, tedy chemií, a je dále určován fyzikálními podmínkami, např. teplotou a vlhkostí a také biologickými předpoklady. „Fascinuje mě termín ‚v patřičném množství‘“, řekl Horsch. V uplynulých 50 letech se polní hospodářství řídilo Liebigovým zákonem a dosahovalo výnosů, o kterých si chemik mohl samozřejmě nechat jenom zdát. „Obsah humusu jsme v nejlepším případě udrželi na nějaké výši. Existuje však také celá řada průzkumů, podle kterých jsme zvyšujícími se výnosy nepřetržitě přispívali k odbourávání určitého množství humusu.“
Ať už pěstování probíhá podle uhlíkového, regenerativního nebo hybridního zemědělství, je podle Horsche nutné Liebigův zákon přeformulovat. Na předním místě má stát tvorba humusu, tedy biologie, následovaná fyzikou a chemií. Z této vzájemné souhry pak vychází výnos a obsah humusu v půdě. „A já se teď odvážím tvrdit: Tento vzorec je budoucností polního hospodářství na celém světě.“ Další neustále zvyšování výnosů oproti dnešní úrovni nepovažuje za možné. „Neměl by to ani být ten nejvyšší cíl. Ale touto cestou dosáhneme tvorby stálého humusu“, předpověděl. Michael Horsch vychází z fixace 5 tun CO2 na hektar a rok, možná se dá dosáhnout i dvojnásobku. To ale jen v tom případě, když se budeme méně soustředit na výnos a více na tvorbu humusu. A na závěr posluchačům sdělil: „Musíme naše jednání změnit – od chovu dobytka až po využívání hnojiv a fytosanitárních přípravků. V této oblasti nás čeká ještě spousta bádání. Potřebujme toho vědět víc o biologických souvislostech v půdě, kořenech, v celé rostlině a v neposlední řadě i v člověku.“