Mokrý podzim – špatná úroda?
„Od začátku měření v roce 1881 nebyl v Německu nikdy zaznamenán tak vysoký úhrn srážek během dvanácti po sobě jdoucích měsíců.“ Tuto zprávu oznámila Německá meteorologická služba (DWD) – a to v červnu 2024! Mnozí vedoucí podniků pravděpodobně na konci podzimu 2024 potvrdí, že se na této povětrnostní situaci nic zásadního nezměnilo.
Externí průzkumy potvrzují, že téměř polovina letošních ploch s ozimými obilninami byla oseta se zpožděním. I včasné výsevy však byly většinou výrazně ovlivněny nadměrnou vlhkostí.
Podle údajů o vlhkosti svrchních vrstev půdy zveřejněných Německou meteorologickou službou (DWD) byla začátkem listopadu půda plně nasycena vodou – s výjimkou severovýchodního Německa. Obsah vody v půdě rovněž významně ovlivňuje její teplotu. Zatímco brzy na jaře může teplý déšť přicházející ze západu podpořit rychlejší ohřívání půdy, na podzim vede její nasycení k nižšímu obsahu vzduchu a tím k pomalejšímu ochlazování.
Více hmoty v půdě reaguje na teplotní výkyvy během dne pomaleji. Při rovnoměrnějších teplotách by rostliny teoreticky měly lépe růst. Proč tomu tak ale není vždy, pochopíme, když se blíže podíváme na potřebu kyslíku v půdě. Bakterie a půdní organismy obecně potřebují kyslík. Bez něj přechází půda do redukčního stavu, což omezuje uvolňování a přeměnu živin. Tvorba jemných kořenů závisí na obsahu kyslíku v půdě. Při jeho nedostatku jsou kořeny redukovány nebo zahnívají. Nadbytek CO₂, který vzniká při kořenovém dýchání, nemůže unikat a kořeny poškozuje. Tento stav hypoxie pak ovlivňuje celý hormonální systém rostliny a mění její životní cíl – místo „produkce výnosu“ se rostlina zaměřuje na pouhé „přežití“.
Vzhledem k tomu, že větší množství hmoty v půdě může způsobovat pomalejší zahřívání na jaře, kořenový systém nemusí být tolik vyvinutý a vsakování a vysychání probíhají pomaleji, můžeme očekávat určité problémy na začátku vegetace. Živiny, které je třeba mineralizovat (dusík, síra...), vstupují do vegetačního cyklu později a nemohou být absorbovány s maximální účinností (například fosfor...).
Vliv podzimního obdělávání půdy
Abychom mohli rozhodnout, zda a jak se dá daný stav zmírnit pomocí modifikovaných opatření, podívejme se nejprve na roli zpracování půdy, jak je popsána v článku v minulém čísle terraHORSCH (Nostalgie nebo nutnost?). Pro včasnou mineralizaci a rovnoměrné uvolňování živin musíme nejprve zajistit, aby se výchozí látky rozložily. „Z lednice je možné něco vyjmout jen tehdy, bylo-li to do ní předtím vloženo.“
Sláma a další organické materiály potřebují k mikrobiálnímu rozkladu vzduch (kyslík), teplo a vlhkost (existují i další mechanismy rozkladu, např. UV záření, ale ty jsou pro nás méně důležité). Čím hlouběji kopeme do půdy, tím méně hrubých pórů najdeme a tím méně kyslíku se může podílet na procesu rozkladu. Písčitá půda má obvykle v hlubších vrstvách díky hrubším částicím stále dostatek kyslíku, zatímco v jílovitých půdách se podíl hrubých pórů rychle snižuje a přibývá jemných pórů. Jak je vidět na následujícím obrázku, materiál určený k rozkladu by měl být v závislosti na typu půdy rovnoměrně zapraven, ale ne příliš hluboko. Při vysokém nasycení vodou se tyto zóny posouvají směrem nahoru, protože kyslík v hrubých pórech je jí vytlačován.
Hrubé póry jsou důležité pro infiltrační schopnost půdy. Při vyšších srážkách však samotné množství hrubých pórů nestačí. Klíčová je kontinuita těchto pórů, aby větší množství srážkové vody mohlo být odváděno do hlubších půdních vrstev. Pokud například v horizontu obdělávání chybějí hrubé póry, což může být způsobeno mazlavostí půdy při jejím zpracování, dochází ke zúžení, tzv. úzkému hrdlu. Voda se hromadí ve výše položeném prostoru a po polích není po dlouhou dobu možné pojíždět. Nejvíce je to patrné, když mezi zoráním příliš mokré plochy a setím hodně prší. Nadměrné množství hrubých pórů v horních 20-30 cm se rychle nasytí a neodvádí vodu dostatečně rychle do hlubších vrstev.
V hrubých pórech voda během suchých období nevzlíná. Kapilární síly jsou na to příliš slabé. Teprve při dostatečném zpětném zhutnění půdy a dosažení malých mezer mezi póry jsou kapilární síly dostatečně silné, aby umožnily vzlínání vody a v ní rozpuštěných minerálů (například volného Ca²+, draslíku atd.).
Role jízdních stop
Jedním z bodů, kterému se nevěnuje příliš pozornosti, je vliv stop po kolech na vsakování. Mimo jízdní stopy voda neproudí pouze vertikálně dolů do půdy. I když na povrchu obvykle není eroze v důsledku srážek patrná, voda teče i při minimálním sklonu směrem k nejnižšímu bodu. Voda, která není zadržena v půdě, se shromažďuje buď v nejnižším bodě nebo u nepropustných vrstev. Stopy po kolech zhutňují půdu pod nimi a brání rychlému a horizontálnímu odtoku vody. Voda ve zhutněné stopě se hromadí ve svrchní vrstvě půdy a do hlubších vrstev se vsakuje pomaleji. Po větších dešťových srážkách je patrné, že stopa po kolech nejenže nepřináší žádný výnos, ale také rostliny kolem ní se hůře vyvíjejí. Čím větší je zatížení na nápravy a čím menší je únosnost půdy, tím hlubší je zhutnění a tím větší je negativně zasažená plocha.
Půdu, která je plně nasycena vodou, nelze stejně jako suchou půdu dostatečně zhutnit, protože tmelící složky pro slepení jednotlivých částic půdy nejsou dostatečně silné. Nejlépe se půda obdělává a dostatečně zhutňuje, pokud je nasycena vodou přibližně ze 2/3 (nFK: 60–70 %).
Pokud obděláváme příliš vlhkou půdu, nemůžeme ji dostatečně zhutnit, resp. nemůžeme stlačit dutiny, protože hrubé póry jsou vyplněny vodou a nejsou elastické. Později pak během vysychání klesají jemné částice rozpuštěné ve vodě dolů, kde ucpávají vsakovací kanálky nebo se jako beton usazují v hlubší vrstvě, která funguje jako filtr. Půda poté vytváří krustu a sesedá, protože se dolů vyplavují i stabilizační částice, jako je vápník. Trpí tak struktura půdy, která v krátkém časovém horizontu může sama jen minimálně regenerovat.
V našich zeměpisných šířkách se nelze spoléhat na dostatečné působení mrazu jako přirozeného mechanismu regenerace půdy. Proto je nutné počítat se špatnou půdní strukturou minimálně do příštího základního obdělání půdy.
Špatná struktura půdy neznamená, že naše pomyslná lednice se náhle vyprázdní, ale spíše, že už nebudeme mít přístup ke všem jejím přihrádkám. Rostliny však nemohou tajně krást z jiných přihrádek. Je tedy nutné je podle potřeby hnojit a zajistit, aby dostupné přihrádky byly co nejlépe naplněny. Hnojení podle potřeby zahrnuje i případné analýzy rostlin, které nám umožní odhalit nepřesnosti získané z rozboru půdy. Rozbor půdy nám totiž v nejlepším případě poskytuje informaci o celkovém množství dostupných zásob v lednici.
Jaké rozložení pórů chtějí kořeny?
Tuto otázku můžeme zodpovědět velmi komplexně. Případně můžeme vyjít ze základního principu a z něj odvodit zbytek: Kořenům nevyhovují výrazné změny hustoty půdy! Nemají rády dutiny ani mazlavé vrstvy. Menší zóny zhutnění postupem času narušují. Také přechod z kypré svrchní vrstvy půdy do pevnějšího podloží snášejí dobře jen tehdy, pokud je rovnoměrný. Tomu napomáhá zkypření kultivačních horizontů pomocí přizpůsobených radliček. Písčitá půda se dá oproti jílovité půdě obdělat dobře i širšími radličkami s menším rozestupem. Dutiny, které po sobě zanechává hluboké zpracování, lze omezit zejména v hlubších vrstvách pouze použitím pěchu vhodného pro danou lokalitu. Pěch omezuje také výše zmíněné vyplavování jemných částic do hlubších vrstev.
Jako poslední bod se zaměříme na to, jak by naše kulturní plodiny měly co nejlépe přejít do nadcházející vegetační klidové fáze. Ta obvykle začíná v období adventu, kdy teplota půdy trvale klesne pod 5 °C. Za těchto podmínek se buněčné dělení u kulturních plodin výrazně zpomaluje a druhy jako jílek a psárka při těchto teplotách jen málokdy vyklíčí. Skutečné, několik týdnů trvající vegetační klidové období se však v našich zeměpisných šířkách zkracuje a plodiny s nižšími teplotními nároky, jako je řepka, tak mají pouze minimální přestávku v růstu. I přesto je při pravidelných mrazivých nocích nutné zajistit, aby rostliny dosáhly správného vývojového stádia.
Rostliny řepky by měly být vyvinuty do stádia 10 až 12 listů a vytvořit nízko položenou růžici. Žádoucí je také kůlový kořen o průměru 0,8 až 1 cm. Vyzimováním jsou ohroženy zejména velmi slabé porosty, včetně těch, které jsou výrazně přerostlé a u kterých citlivá vegetační část příliš vyčnívá ze země.
Také u pšenice je pro odolnost rostlin klíčové jejich vývojové stadium. Porosty pšenice jsou velmi odolné vůči mrazu těsně před stadiem 3 listů nebo těsně po něm (přechod od zrna k příjmu živin kořenovou soustavou) a v tomto stadiu je pro ně vstup do zimy nejpříznivější. To platí i pro odnožené rostliny, které díky svým zásobám živin mají dobré regenerační schopnosti. Obecně je žádoucí, aby rostliny vytvořily odnože ještě před zimou, protože výhony vytvořené na podzim mívají zpravidla lepší výnosy a odolnost než ty, které se vytvoří až pozdě na jaře.
Vzhledem k časnější fázi vzcházení je u ječmene dosažení určité minimální cílové hustoty porostu ještě důležitější a z hlediska výnosů významnější než u pšenice. I u něj mají odnože vytvořené na podzim lepší výnos. Proto je žádoucí, aby se porost ještě před zimou dobře vyvinul, přičemž odnožování by mělo dosáhnout maximálně fáze EC 25. Přerůstání porostů i v tomto případě vede k vyššímu riziku vyzimování a ke zvýšenému výskytu chorob. Obecně platí, že zdravé rostliny dokáží riziko vyzimování minimalizovat.
Po dostatečné fázi otužování přečkají řepka a ozimá pšenice i bez sněhové pokrývky teploty od -15 do -20 °C, zatímco ozimý ječmen zvládne teploty od -12 do -15 °C.
Při nedostatku času na včasné založení porostu platí pravidlo „kvalitní příprava seťového lůžka má přednost před termínem setí“ – až do okamžiku, kdy další výsev plodiny již nedává smysl. Pokud neexistují alternativy, může být řešením setí plodin bez předchozího základního zpracování půdy, i když se dlouhodobě na daném stanovišti osvědčila tradiční příprava půdy. Zkušenosti však dlouhodobě ukazují, že porost založený za ne zcela optimálních podmínek je lepší než špatně provedená příprava půdy. Pro tento případ jsou ideální secí stroje pro setí do nezpracované půdy, ale s přesným uložením osiva do požadované hloubky.
Pokud byla půda zpracována za mokra, je důležité sledovat tyto plochy a případně v následujících letech provést nápravná opatření. A při obdělávání půdy na jaře mít na paměti pomalý tok živin a špatný kořenový systém. To znamená například nejen úpravu počáteční aplikace hnojiv (načasování, složení živin a množství), ale také potenciálně vyšší riziko při dlouhodobém používání růstových regulátorů před obdobím sucha.
„Mokrý podzim – špatná úroda" nemusí platit, pokud se dokážeme přizpůsobit.